Často na své zahradě pozoruji sršně. Ačkoliv je tento hmyz všeobecně neoblíbený pro svou velikost, hlasité bzučení a možná i dotěrnost, získává si stále více moji úctu.
A tak jako u svých včel kromě instinktů tajně předpokládám i nějaké kolektivní vědomí, vážím si sršňů čím dál více a tvrdím, že mají i určitý stupeň inteligence. (Správně česky bych asi měl psát "u sršní", protože sršeň je podstatné jméno rodu ženského, ale na Hané říkáme "ten sršeň" a tak u toho i zůstanu.)
Většina našich strachů pochází z obavy z neznámého, z nepoznaného. Tak i neoblíbenost sršňů vidím v lidské neochotě poznat, vcítit se, spolupracovat dřív, než zapůsobí náš instinktivní strach, zběsilé mávání rukama a spásný útěk. Vypozoroval jsem, že sršeň je sice zvědavý, potřebuje si člověka ?očichat?, ale rozhodně není hloupě dotěrný jako vosa. Jestliže se mu dopřeje chvilka klidu bez ukvapené reakce, obvykle mu stačí pět, nejvýše deset vteřin, a odletí jinam. Protože shání především potravu, a z výše tohoto zájmu shledá člověka jako objekt absolutně nezajímavý. Samozřejmě i zde se vyskytne výjimka, něco ho přece jen na člověku zaujme, a může usednout. Pokud si najde místo chráněné oblečením, není třeba se znepokojovat, mezipřistání bude opravdu jen velmi krátké. Jiná situace je, pokud sedne třeba na ruku. Pak je vhodné jej nějakým předmětem vlídně setřást, nebo spíše odstrčit, protože sršní kusadla jsou přeci jen proti lidské kůži dost silná, a co kdyby si nás potřeboval nejen očichat, ale i ochutnat!
Ze spolužití se sršni si však dovolím tvrdit, že pravděpodobnost přímého kontaktu je velmi malá. Sršeň člověka respektuje, ne jako silnějšího, spíše jako sobě rovného. A chová se, jako by ctil heslo "žít a nechat žít". A tak mi dovolí, abych ho z bezprostřední blízkosti pozoroval třeba při lovu drobných mušek. Přiblížím-li se však k místu jeho zájmu na méně jak padesát centimetrů, opouští prostor s podrážděným a znechuceným bzučením. Tuto zkušenost jsem udělal opakovaně, když jsem pozoroval jeho počínání na staré hrušni. Na vodorovné mladší hladké větvi vykousal v kůře ranku asi pět milimetrů v průměru a poodstoupil do vzdálenosti dvou centimetrů. Studánka hned začala ronit sladkou mízu a přivábila malé mušky. Lovec vyčkal, až se tři-čtyři zaberou do mlsání a pak vyrazil. Průměrně každý pátý útok byl úspěšný, s obětí v kusadlech odlétal do hnízda, aby se po chvíli vrátil na číhanou.
Měl jsem obavy, jestli nebudou sršni škodit včelám. Ale upokojil jsem se, když jsem několikrát viděl velkého žlutého lovce kroužit před česny a pak bez zájmu odlétnout jinam. Pouze dvakrát jsem byl svědkem útoku na včely. Poprvé uchvátil včelku, která se nějak nepřirozeně motala, přímo na letáku před česnem. Po chvíli se vrátil a odnesl jinou, také oslabenou, která slétla na zem hned pod česno. Pak už jsem ho neviděl.
Jiný výjev z kontaktu sršně se včelami byl mnohem dramatičtější. Jednou v polovině července mi vylétl roj a usadil se na jabloni několik metrů od úlu přímo ve výši očí. Čekal jsem, až se uklidní, abych ho mohl smést. Náhle se objevil sršeň a začal roj obletovat v širokých smyčkách a v dostatečné vzdálenosti. V jednom okamžiku porušil odstup, střemhlav se vrhl do roje, aby vzápětí vylétl s jednou včelou sevřenou mezi dlouhýma nohama. S bránícím se břemenem se mu špatně letělo, proto se usadil hned na vedlejším stromě. Včelu, která se všelijakým kroucením snažila vyprostit ze sevření, si nohama obratně pootáčel, až si ji natočil zády k sobě. Pak se sklonil a s hlasitým křupnutím oddělil kusadly hlavu od trupu. Následovalo "loupání jablka" - bezvládným tělíčkem rychle a obratně otáčel, nejdřív odkousl nožky, pak křídla i krunýř ze hřbetu a chitinové krytí zadečku. Když se sladkým úlovkem odlétl, čekal jsem s rojáčkem ještě několik minut, ale už se nevrátil. I tak bylo poučné zjištění, že rojící se včely jsou pro sršně snadnou kořistí. Ale útočí ten velký hmyz i s vědomím toho, že získá vydatnější sousto díky plnému medovému váčku?
Škoda, že si se svými polétavými přítelkyněmi a jejich sousedy z hmyzí a živočišné říše nemůže včelař také popovídat.
