Zatímco filozofové a lid opěvují med od pradávna, vědecky vzdělaná obec lékařů byla v minulosti (a je i dnes) často skeptická a považuje med jen za jistou alternativu k ostatním cukrům, které jsou na trhu k dispozici.
Ve snaze zjistit kvalitu medu pro lidskou výživu provedli američtí lékaři Schultz, Knott a kol. (1938) pokusy ve dvou věkových skupinách dětí (7 - 13 let a 2 - 6 měsíců). Podávali jim roztoky různých cukrů a sledovali jejich hladinu v krevním oběhu po 15, 30, 60, 90 a 120 minutách. Výsledky ukázaly, že med byl během prvních 15 minut absorbován nejrychleji ze všech testovaných cukrů s výjimkou glukózy. Med nezaplavil krevní oběh nadbytkem cukrů a jeho pokles byl pravidelný a pomalý až k výchozí hranici. To proto, že obsahuje kombinaci dvou cukrů - glukózy a fruktózy. Glukóza se vstřebává rychle a také rychleji mizí z oběhu, zatímco fruktóza se vstřebává poněkud pomaleji a udrží hladinu krevního cukru na vyšší úrovni. Med podle výzkumníků nezaplaví tělo také nadbytkem cukrů s nímž by si neumělo poradit. Z trávicí soustavy rychle mizí a neumožňuje tak vznik nežádoucích kvasných procesů.
V dalších pokusech titíž autoři zjistili poněkud vyšší hmotnostní (váhové) přírůstky a celkově lepší zdravotní stav u dětí, jímž byl podáván med, ve srovnání se skupinou dětí, které dostávaly jako zdroj cukrů kukuřičný sirup.
V později provedených pokusech Knott, Shucker a Schults (1941) podávali 14 dětem různé druhy mléka, dávky vitaminu D a med nebo kukuřičný sirup. Po 120 časových periodách s různými kombinacemi potravy autoři zjistili, že byl-li v potravě přítomen med, dětský organizmus z ní pro sebe ve všech případech využil více vápníku. Stejní autoří pak dále zjistili, že podobně jako vápník, byl v přítomnosti medu z potravy lépe využíván i hořčík, což je další prvek nezbytně nutný pro živé buňky a tkáně. V kostech bývá v poměru 2 - 2,5 dílů hořčíku ke 100 dílům vápníku. Oba prvky jsou však nutné i pro nervovou a svalovou činnost a řadu biochemických reakcí. Vyšší retence hořčíku nebyla údajně ze získaných dat průkazná, avšak byla zřejmá.
Pro tělesnou činnost je rovněž důležité dobré zásobení buněk kyslíkem prostřednictvím krevního barviva - hemoglobinu (vyskytuje se v červených krvinkách). K syntéze hemoglobinu je nutný přísun železa, patrné musejí být i stopy mědi. Oba prvky bývají v medu přítomné. Zda by med mohl mít i kladný vliv na tvorbu hemoglobinu, to se v Evropě pokusil zjistit Emrich (údaje v Rootovi, 1959, bez uvedení národnosti). Vytvoříl 6 dvojic dětí ze stejné rodiny, podobné konstituce i úrovně hemoglobinu. Jedno z dětí dostávalo k běžné potravě ještě mléko a med, druhé jen mléko. Výsledky ukázaly, že děti, které dostávaly navíc med, měly vyšší obsah hemoglobinu.
Podobně jiný Evropan Rolleder (opět podle Roota) sestavil 29 dvojic chlapců s podobnými fyziologickými charakteristikami. Jeden z každé dvojice dostával denně 2 lžíce medu k běžné stravě po dobu 6 týdnů. Druhý z dvojice sloužil jako kontrola - jedl stravu bez medu. Na konci pokusu dvě třetiny chlapců živených navíc medem měly zvýšený obsah hemoglobinu v krvi (v průměru o 8,5 %). U dvou třetin chlapců, kteří med nedostávali, byl zjištěn pokles hladiny hemoglobinu a třetina v každé skupině nevykazovala žádnou změnu. (Druh medu v pokusu nebyl uveden.)
V souvislosti s výživou jsou zajímavé i nálezy Heydaka, Palmera a Tanquaryho (1942). Ti u krys zjistili, že výživa samotným mlékem způsobila nedostatek hemoglobinu (anemii) a že přídavek tmavého (pohankového) medu naopak množství hemoglobinu zvýšil. Skupina, jež dostávala světlý med, měla údajně hemoglobinu rovněž méně.
Na základě uvedených údajů lze konstatovat, že med by se měl stát součástí výživy lidí od útlého věku. Zajisté nepochybíme, když u stolu budeme mít i více druhů tohoto včelího produktu, jejichž ochutnávání a kombinace s podávanými jídly bude mít blahodárný účinek nejen pro uši, jako symfonie vůní, barev a konzistence, ale i pro tělo, jemuž med dodá cukry a stopové prvky v harmonické podobě, kterou jinde nenajdeme.
