V současnosti již jen málokterý včelař točí medomet klikou. Točit klikou plásty víc než od pěti včelstev byl heroický výkon. A stejně se dosáhlo jen asi dvoutřetinové výtěžnosti, tedy až třetina medu zůstala v plástech. Použití pohonu elektromotorkem činí z vytáčení medu podstatně příjemnější záležitost.
Tak se na nezáviděníhodné první místo nejobtížnější práce při medování dostalo odvíčkování plástů.
Klasická odvíčkovací vidlička je nepostradatelný nástroj každého nekomerčního včelaře. Zůstává po desítky let nezměněna. Slyšel jsem o novince - nerezové vidličce se zahnutými hroty. Při návštěvě regálu s domácími potřebami jsem viděl držák pro snadné krájení cibule a levné amatérské řešení se nabídlo samo. Na obr.1 je vidět, jakou jsem si vyrobil jednoduchou, nerezovou a levnou škrabku, která běžnou vidličku může v některých případech nahradit.
Obr. 1 - celkový pohled
Zakoupený držák na cibuli jsem upevnil do svěráku tak, aby nad čelisti vyčnívalo pouze asi 5 mm hrotů. Pak jsem jednotlivé hroty za studena lehkými poklepy kladívka postupně zahnul (ohyb není třeba dělat ostrý ani úplně kolmý ). Tak vznikla jakási škrabka. Ta se dá použít jako vylepšená odvíčkovací vidlička ( pro uvolnění medu z buněk není totiž nutné odstraňovat celá víčka). Stačí víčka buněk jen poškrábat a zbytek dokončí odstředivá síla medometu s motorovým pohonem.
Odvíčkování škrabkou je asi dvojnásobně rychlejší než s klasickou vidličkou s přímými hroty. Na ještě teplý panenský plást plný medu je však klasická vidlička šetrnější.
Obr. 2 - plást před odvíčkováním
Obr. 3 - levá třetina je odvíčkována klasickou vidličkou a prává část škrabkou
Obr. 4 - stejný plást po vytočení medu v medometu s elektrickým pohonem
Také na poškrábání zavíčkovaných zásob při jarním podněcování je tato škrabka praktičtější, než vidlička.
Škrabka se dobře osvědčila i na úpravu panenských souší. Panenská souš je plást, který včely postavily, ale matka do jeho buněk nenakladla žádná vajíčka. Takový plást vlastně včely postavily jaksi do rezervy. Pokud takový čerstvě postavený plást není v několika nejbližších dnech využit, potáhnou včely okraje buněk nepatrným prstencem propolisu a plástu si dále nevšímají. Matka do něj naklade vajíčka jen z donucení a včely do panenské souše ukládají med jen, když už jinam nelze. Tak se zdá, že takové souše mají šanci skončit pouze na přetavení ve vosk.
Několik let s úspěchem šetřím práci sobě i včelám tím, že panenské souše jednoduše upravím a znovu vložím do včelstva. Při mrazivém počasí vyberu z uschovaných zásob všechny panenské souše a buňky tupým nožem, špachtlí, nebo slabým prkénkem strhnu až zůstane jen tenká mezistěna. Tím si na jaře ušetřím práci s drátkováním a zatavováním části mezistěn. Včely však mají s takovou již ztenčenou mezistěnou víc práce, protože všechen vosk na stavbu buněk musejí vypotit svými žlázami. Pro včely je však výhodnější čerstvá mezistěna, která je tlustější a včely z ní část vosku pro stavbu buněk mohou odebrat.
Pomocí škrabky je možno upravit panenské souše tak, že přináší výhodu pro včelaře i včely. Úprava spočívá v jemném narušení pouze okrajů buněk. Nejlépe se to dělá za chladného počasí nebo mrazu. (Při vyšších teplotách je vosk vláčný - mezistěna by se potrhala a buňky sežmoulaly!) Odvíčkovací škrabkou jemným tlakem poškrábu plást tak, aby bylo zdeformováno co nejméně stěn buněk, ale narušeny byly pouze okraje buněk. Škrabku držím pouze dvěma prsty a svislými a do kříže vodorovnými tahy přejedu obě strany panenské souše. Je to hotové za několik vteřin.
Když pak na jaře takto poškrabané panenské souše vložím do včelstva ujmou se včely velmi ochotně opravy buněk. Odlámou nalomené stěny buněk, opraví je a dostaví. A včelstvo včetně matky se chová k původně panenské souši jako k čerstvě postavené mezistěně.
