Svůj život spojil s největším velkochovem včel, který náš stát pamatuje – se včelařským závodem Státního statku Tachov. Zdálo by se, že takový člověk se na včelu a včelaření může dívat zejména z komerčního hlediska. Přesto dnes - po 75 letech včelařské praxe - říká: “Ke včelám je třeba mít vztah, stát se přítelem včel. Teprve pak bude včelaření pro včelaře největším přínosem.”
Bývalý člen redakční rady časopisu Včelařství, autor publikace “ABC chovu včelích matek”, Ing. FRANTIŠEK BOHÁČEK se narodil v roce 1921 u Rokycan. Vystudoval učitelský ústav v Plzni. Chtěl být panem řídícím a na školní zahradě mít několik včelstev. Jeho plány mu však překazila druhá světová válka a nasazení na nucené práce do Německa. Po válce začal přemýšlet o možnosti učit na zemědělské škole, a proto vystudoval vysokou zemědělskou školu v Praze. Učil na Mistrovské zemědělské škole, později na Střední zemědělské technické škole ve Stříbře. Kvůli nesouhlasu s okupací Československa v roce 1968 musel školství v době normalizace opustit a začal se naplno věnovat včelaření.
***
Kdy a jak jste se stal včelařem?
Když mi bylo asi osm let, začal jsem chovat čmeláky. To mě přivedlo i k myšlence začít včelařit. U nás na vsi žil jeden včelař, jmenoval se Štembera. Byl to úžasný člověk - skromný, tichý a velmi přátelský. V jeho včelíně se mi moc líbilo. Včelař Štembera mi dal první roj.
Postupem času jste se stal významným dopisovatelem redakce časopisu Včelařství. Jaké problematice jste věnoval nejvíce pozornosti?
Chtěl jsem psát hlavně o praktických námětech, které by včelaři mohli ihned uplatnit. Byl jsem pochopitelně ovlivněn socializmem, a tak jsem se snažil propagovat velkochovy ve státním sektoru. Včelařské středisko v Tachově mě zároveň silně přitahovalo. Bylo to něco zcela specifického. Něco, co jinde nebylo. O všechny zkušenosti, které jsem tam získal, jsem se pak snažil podělit s ostatními včelaři.
V Tachově jste měl na starost chov matek. Tehdy jste k tomu používali oplodňáčky. Dnes je řada včelařů považuje za přežitek a za zbytečné navyšování nákladů a práce. Jak byste v Tachově choval matky dnes?
Rozhodně jednodušeji, tedy bez oplodňáčků. Snažil bych se k tomu využít běžné nástavky, které mají všestranné využití. Oplodňáček už k ničemu jinému použít nelze. Matky z oplodňáčků bývají navíc silně nakažené nosematózou.
V Tachově byly odchovány desetitisíce matek. Na co jste se hlavně zaměřil v plemenářské práci?
Chtěl jsem, aby mezi včelařem a včelami byl přátelský vztah. Chtěl jsem, aby včely přijaly chovatele mezi sebe. Ten vztah měl být založen na principu “já neublížím vám a vy neublížíte mě”.
Kolem roku 1965 vznikl v Tachově nový typ úlu – Tachovský nástavkový. V té době už tu však existovala snaha po zavedení takzvaného jednotného úlu - Čechoslováku. Nešli jste tachovákem tak trochu proti proudu vývoje?
Tachovské včelařské středisko se mezi včelaři těšilo velké autoritě. To, co se dělalo v Tachově, si tehdy nikdo nedovolil zpochybňovat. Konstrukce uvedeného úlu nám velmi usnadňovala práci. Používali jsme jen jednu jedinou rámkovou míru v celém provozu a také jediný typ nástavků. Vše mělo naprosto stejné styčné plochy, takže všechny díly úlů na jakémkoli stanovišti pasovaly na sebe. To byla obrovská výhoda.
Tachovák byl konstruován jako úl uteplený. Světový trend však směřuje k úlům z coulových prken …
Vše je třeba vyzkoušet. Byl jsem pro to, abychom asi sto včelstev osadili do tenkostěnných úlů a porovnávali jejich vhodnost. Tento projekt jsme však už nestihli realizovat.
Co je dnes pro chov včelstev nejdůležitější?
Lokalita. Klimatické a snůškové podmínky hrají v životě včelstev nejdůležitější roli. Včelař také musí mít ke včelám vztah. Dnes se říká, že včelařit lze i bez tohoto vztahu. Není to pravda.
Když se dnešní člověk rozhoduje pro nějaký koníček, ptá se nejdříve na to, co ze záliby vůbec bude mít. Co byste odpověděl člověku, který by se vás zeptal: Co budu mít z toho, že se stanu včelařem?
Odpověděl bych mu toto: Vrátíte se do přírody, jejíž jste nedílnou součástí. Tímto návratem můžete mnohem lépe porozumět sám sobě, svému člověčenství.
Rozmlouval: Mgr. Vlastimil PROTIVÍNSKÝ
(Autor je spolupracovníkem redakce)
