Kočičky

Jaro je nezadržitelně tady, před pár týdny se objevily nalité pupeny stromů a mezi zbytky sněhu a seschlou trávou si na sluníčko začaly cestu razit první sněženky.

Lidé se na sebe začali usmívat. Odkládají péřové bundy a huňaté kabáty a odvážní studenti zkouší vyrazit do ulic i v tričku s krátkým rukávem.

Včelnice se rozezvučela radostným proletem, když se sluníčko opřelo do česen. Dlouho jsem seděl vedle úlů a říkal: ?Ahoj holky, tak je to konečně tady!? Ony radostně bzučely a já mohl pozorovat, jak tu a tam některé z nich už mají na nožkách kapsičky nacpané pylem. Naplnily mě radostí, kterou jsem si přinesl domů.

Na našem šedivém sídlišti si mezi již po mnoho let razí cestu ke světlu vrba jíva. Je první, kdo lidem žijícím v této betonové části města prozradí, že jaro už je definitivně tady. A jako první na to také doplatí. Zástupy lidí ji začnou olamovat a budou ji plenit dokud bude mít byť i jen poslední kvetoucí větvičku.

Procházel jsem zrovna kolem, když starší paní ve vytahaném svetru dokončovala devastaci tohoto stromku. Měla už celou náruč nalámaného proutí a tak jsem se odhodlal jí slušně sdělit, jak jsou první kvetoucí stromy důležitým zdrojem potravy pro včelky, a že tento stromek by mohl zde kvést pro radost všech lidí tohoto sídliště .

"Starej se o sebe, chuligáne jeden," spustila na mě ječivým hlasem, "co si o sobě myslíš! Táhni vocaď smrade, nebo ti jednu fláknu, že budeš vidět! ?" Nereprodukovatelné nadávky na moji adresu pokračovaly ještě dlouho potom co už jsem byl na zbabělém ústupu.

Špatné místo si to vrbka vybrala. Jako každý rok podlehla nájezdu lidí. Během pár dnů se nezdolný košatý stromek, plný bzučícího života proměnil v olámaný smutný pahýl.