Parazitismus, nemoci včel a názvosloví živočichů

Včelařská obec používá několik nesprávných odborných pojmů (termínů). Jedním z příkladů jsou termíny z související právě s názvoslovím živočichů a parazity včely medonosné. Pojmová jasnost je přitom základem dorozumění se. Cílem tohoto článku je tudíž na nesprávné či nepřesné termíny upozornit a navrhnout jejích úpravu.

Názvosloví živočichů podléhá mezinárodním pravidlům (podrobněji např. viz PŘIDAL, 2004), podle kterých je název druhu složený ze jména rodového a druhového (tzv. binomina - dvojsloví). Tato jména jsou vědecká a jejich použití je mezinárodní a závazné. Většinou jde o latinská či latinizovaná jména. U druhů, které jsou běžné, obecně známé a hospodářsky či jinak významné, se používají i národní jména, jejichž platnost a pravidla nejsou mezinárodně nijak upravována. Protože v českém názvosloví živočichů vznikaly značné zmatky, byl v červenci roku 1951 svolán do Opavy Celostátní pracovní sjezd československých zoologů. Ti se dohodli na českých jménech nejen vyšších taxonomických celků (kmen, třída, čeleď), ale i na řadě jmen ze skupiny rodů a druhů (KRATOCHVÍL a kol, 1954). Bylo dohodnuto, že bude platit to české jméno, které bylo navrženo jako první, neodporuje pravidlům českého jazyka a použité názvy nejsou jazykovými patvary. Za zásadní se přitom považuje dodržení principu binomity, který vychází z Linnéovy koncepce nomenklatoriky. Proto českým synonymem k Apis mellifera je včela medonosná, k Nosema apis - hmyzomorka včelí, k Acarapis woodi - roztočík včelí, k Braula coeca -včelomorka obecná, k Varroa destructor - kleštík včelí, atd. (KRATOCHVÍL a kol., 1954).
S otázkou správného Českého názvosloví souvisí název druhu Aethina tumida Murray, 1867 [Insecta: Coleopte-ra: Nititulidae]. Jde o brouka, který způsobuje značné škody v chovu včel a v posledních letech se rychle šíří po světě. Pro český název tohoto hospodářsky významného druhu nelze použít doslovný překlad z anglického „small hive beetle" - „malý úlový brouk". Takové použití jména je v přímém rozporu se zásadami Českého názvosloví (binomity), které neumožňuje používat pro název druhu trinomina (trojsloví). Použití trinomina se totiž vymezuje na označení poddruhu (tj. plemene - rasy), například Apis meliifera carnica - včela medonosná kraňská. Použitím názvu „malý úlový brouk" označujeme druh Aethina tumida nesprávně za poddruh; rodové jméno „malý", druhové „úlový", poddruh „brouk", z toho je logicky odvozen název druhu „malý úlový". Takové rodové jméno v čeledi lesknáčkovitých (Nititulidae) však nebylo přijato.
Předností slovanských jazyků je, že umožňují v národních jménech zachovat princip Linneovy binomity. V jiných jazycích tomu tak vždy nebývá. Příkladem dvou protikladných přístupu je angličtina a němčina. V angličtině vznikají až pětislovné názvy, například „The Red Dwarf Honey Bee" - Apis florea - včela květná, český otrocký překlad je „včela medonosná červenotrpasličí". Kdežto v němčině je název druhu tvořen často jedním slovem, které vzniká jako složenina několika slov, „Zwergho-nigbiene" - Apis florea - včela květná. Protože Aethina tumida je hospodářsky významný druh, je vhodné pro něj používat i český název. České jméno pro tento druh bylo konzultováno s RNDr. Josefem Jelínkem, CSc. z Entomologického oddělení Národního muzea, který je předním odborníkem na taxonomii brouků čeledi Nititulidae - lesknáčkovití. Podle jeho sdělení a současně závěru opavského sjezdu zoologů se pro všechny rody této čeledi používá jednotně český název lesknáček (s výjimkou rodu blýskáček - Meligethes. kam patří závažný škůdce M. aeneus -blýskáček řepkový) (KRATOCHVÍL a kol., 1954).

Dr. Jelínek považuje český název lesknáček úlový pro druh Aethina tumidaza názvoslovně i jazykově správný. Alternativní druhový název „včelí" by byl vhodnější jen v tom případě, pokud by tento druh způsoboval onemocnění včel tak, jako například roztočík včelí, hmyzomorka včelí nebo kleštík včelí.

S lesknáčkem úlovým tak vyvstává ještě další otázka. Jaké povahy je vztah lesknáčka úlového ke včele medonosné. Vztahy mezi organismy mají totiž poměrně široké spektrum typů a intenzity takových vztahů. Od indiferentních až po symbiotické. Lesknaček úlový je neoprávněně považován za původce choroby včel, tzv. tumidózy. Ve skutečnosti jde o hnízdního parazita (tzv. nidikolního), který včelstvu škodí tím, že žije v jeho hnízdě na jeho úkor, aniž by přímo vyvolával chorobný stav včelstva. Proto jej označujeme za nepatogenního parazita. U včely medonosné se zažil pro tyto případy vztahu termín škůdce. Úvahy nad různými správnými či nesprávnými názvy chorob (aethinóza či tumidóza) jsou proto nepatřičné. I bez toho zbývá dořešit správnost názvosloví chorob, které dnes česká včelařská obec používá.
Pro určení, zda parazit je či není patogenní, není rozhodující, jestli hostitel vlivem parazita uhyne nebo jen strádá. Důležitá je povaha a nikoliv míra škodlivosti. Tak existuje řada případů, kdy parazit-škůdce způsobí úhyn hostitele spíš, než patogenní parazit. To, zda hostitel uhyne, nebo ne, totiž záleží na řadě faktorů (např. zdravotní stav a kondice hostitele, přemnožení parazita apod.; BEGON a kol., 1997). Parazit je organismus, který v některé fázi svého životního cyklu využívá organismy jiné (hostitele) jako zdroj potravy i jako stálé nebo dočasné životní prostředí, a tím jim přímo nebo nepřímo škodí (FLEGR, 2005). Přitom parazitismus není synonymem ke slovu patogenita, a proto ne každý parazit vyvolává chorobný stav hostitele (RYŠAVÝ a kol., 1988; BEGON a kol., 1997). Za patogenního parazita - tzn. vyvolávajícího onemocnění - lze považovat jen ten druh, který přímo vyvolává patogenní (chorobný) stav hostitele tím, že mu narušuje jeho tkáně mechanicky či svými metabolity (JURÁSEK, DUBINSKÝ, 1993). Příkladem patogenního parazita v chovu včel je vnější parazit kleštík včelí (Varroa destructor), který saje hemolymfu včel a nebo vnitřní parazit hmyzomorka včelí (Nosema apis), která napadá výstelku žaludku (mesenteronu) včel.

Zvláštním případem parazitů jsou nidikolní parazité žijící v příbytcích svých hostitelů. V případě včely medonosné je to prostor hnízdění včelstva (hnízdní dutina, včelí dílo). Nidikolní parazité včel škodí často tím, že se živí zásobami včelstva, pak jde o typický příklad potravního parazitismu (kleptoparazitismu), který nelze už ze své podstaty za patogenní považovat (CAPINERA, 2004).

Může jít rovněž o souběžnou parazitaci na potravě a současně predaci, jako formu parazitismu v širším slova smyslu (FLEGR, 2005). Tak tomu je i v případě lesknáčka úlového, které se kromě medu a pylu živí též v pokročilých fázích i včelím plodem, kterému, má-li na výběr, dává dokonce přednost, protože se na něm rychleji vyvíjí (ELZEN a kol., 2000; NEUMANN, 2004). Navíc v případě lesknáčka úlového platí, že jde o tzv. příležitostného (fakultativního) parazita, který se může živit a tudíž prodělávat celý svůj vývojový cyklus i mimo úl. Třeba na přezrálém ovoci, na rozdíl např. od včelomorky obecné, která je parazitem obligátním, vázaným výhradně na hnízdo včely medonosné.

Včelomorka obecná (Braula coeca) je drobná bezkřídlá moucha, která je podobně jako lesknáček úlový nesprávně považována za původce choroby (braulóza) i přesto, že jde o typického potravního parazita (kleptoparazita). Dospělé včelomorky se kromě pylu a medu živí také krmnou šťávou, kterou dostává matka od včel dělnic k zajištění tvorby vajíček. Pokud včelomorky tuto šťávu „ujídají" dlouhodobě a v nadměrné míře, matka strádá a může i uhynout. Míra vlivu včelomorky v tomto případě je úměrná její početnosti v úle, přerůstá od komensalismu k potravnímu parazitismu. V extrémních případech přemnožením včelomorky může proto dojít i k úhynu včelstva. Přitom i zde platí zásada, že pro určení, zda jde o nemoc, není rozhodující úhyn parazitovaného organismu. Pokud uhyne hostitel na nedostatek potravy, kterou mu odebral parazit, jde opět o nepatogenní potravní parazitismus (JURÁŠEK, DUBINSKÝ, 1993). Včelomorka obecná je tedy jednoznačně škůdcem, nikoliv původcem choroby. Může však podobně, jako kleštík včelí, při zalétávání včel roznášet bakterii Paenibacillus larvae - původce moru včelího plodu.
Pokud by parazitace na potravě byla považována za patogenní parazitismus - tzn. parazitismus vyvolávající nemoc, musel by se obdobně např. útok medvěda na včelstvo považovat za „medvědózu". vniknutí myší do úlu za „myšózu" apod. Přičemž útok medvěda je příkladem predace (vede-li útok k úhynu včelstva) a druhý případ je příkladem potravního parazitismu. Potíže při určování povahy škod způsobených parazity u eusociálních druhů hmyzu mají původ v tom, že jejich pospolité uspořádání je často považováno za formaci organismu (superorganismu). V některých dílčích aspektech lze takto včelstvo i chápat, například při genetických pojednáních apod. Z celkového biologického hlediska je však takové vnímání vysoce eusociálních druhů hmyzu v rozporu s vývojovou biologií, která vznik organismu zásadně odlišuje od vzniku sociálních forem a sociálních skupin, a proto včelstvo nelze považovat za organismus, nýbrž vždy za společenství organismů. Navíc parazitismus je často chápán jen jako výhradně patogenní jev, jehož použití se pak omezuje na dílčí patologické příklady z jednotlivých vědních oborů (zoologie, parazitologie, veterinářství apod.). Opomíjí se tak široké evoluční a ekologické souvislosti parazitismu (FLEGR, 2005; BEGON a kol., 1997).

Ing. Antonín Přidal, Ph.D.

Poděkování
Odborníci uvedení dále v abecedním pořadí se podíleli na konzultacích a odborném posouzení článku a souhlasí s jeho závěry.
Ing. Marie Borkovcová, Ph.D., parazitolog, odborná asistentka oddělení zoologie Mendelovy univerzity v Brně;
Ing. Květoslav Čermák, CSc., apidolog, vědecký pracovník Výzkumného ústavu včelařského spol. s r. o.;
Ing. Oldřich Haragsim, CSc., apidolog, emeritní vědecký pracovník VÚVč Dol;
Prof. Ing. Sylvie Kubišová, CSc., emeritní profesorka včelařství, oddělení včelařství Mendelovy univerzity v Brně;
Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka. CSc., zoolog a ekolog, profesor zoologie a vedoucí oddělení zoologie Mendelovy univerzity v Brně;
Doc. RNDr. Vladimír Ptáček, CSc., docent fyziologie živočichu, Ústav experimentální biologie Masarykovy univerzity v Brně;
RNDr. Jan Votýpka. Ph.D., parazitolog, odborný asistent Katedry parazitologie Univerzity Karlovy v Praze.

Seznam literatury:
• BEGON M., HARPER J.L., TOWNSEND C.R. 1997: Ekologie: jedinci, populace a společenstva. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 949 s.
• CAPINERA J.L. 2004 (editor): Encyklopedia of Entomology. Volume 1, A - E. Kluwer Acad. Publishers, Dordrecht, Boton, London, 815 s.
• ELZEN P.J., BAXTER J.R., WESTERVELT D., RANDALL C, WILSON W.T. 2000: A scientific note on observations of the small hive beetle, Aethina tumida Murray (Coleoptera, Nititulidae), in Florida, USA. Apidologie 31(5):593-594.
• FLEGR J. 2005: Evoluční biologie. Academia Praha, 559 s.
• JURÁŠEK V., DUBINSKÝ P. 1993: Veterinárna parazitológia. Příroda, Bratislava, 382 stran.
• KRATOCHVÍL J., BARTOŠ E. a kol. 1954: Soustava a jména živočichů. ČSAV, Praha, 544 s.
• LAŠTŮVKA Z a kol. 2004: Zoologie pro zemědělce a lesníky. Konvoj Brno, 3. vydání, 264 s.
• NEUMANN P. 2004: Inter- and intraspecitic parasitism in honeybees (Apis mellifera L.): the Small Hive Beetle (Aethina tumida Murray) and the Cape honeybee (A. m. capensis Esch.). (Habilitační spis) Mathematisch-naturwissenschaftlich-Tech-níschen Fakultát der Martin-Luther Universit-at Halle-Wittenberg, 147 s.
• PŘIDAL A. 2004: Nejen naše včela medonosná (Apis mellifera), ale i jiné druhy včel rodu Apis žijí na Zemi. Včelařství 57(4):88-93.
• RYŠAVÝ B„ ČERNÁ 2., CHALUPSKÝ J., ORSZÁGH I., VOJTEK J. 1988: Základy parazitologie. SPN Praha, 215 s